To si opravdu musím udělat všechno sám??

11.04.2018 i4i Žádný komentář

Tuto řečnickou a často vztekem zabarvenou otázku si každý Majitel položil stokrát… A většinou si na ní i v duchu odpověděl: Pokud chci, aby to bylo udělané dobře, tak si to asi musím udělat sám…. Odpověď ale v sobě skrývá nevědomou chybu – správná odpověď totiž zní: POKUD CHCI, ABY TO BYLO UDĚLANÉ TAK, JAK JÁ CHCI, TAK SI TO MUSÍM UDĚLAT SÁM. Je totiž podstatný rozdíl mezi „aby to někdo udělal dobře“ a „aby to udělal, jak chci já“.

Majitel stál u vzniku firmy. Věděl přesně, co chce a jak to udělat, věděl, jak jeho firma má vypadat. Po založení firmy byl minimálně 5 v 1. Byl majitel, ředitel firmy, obchodní ředitel, obchodník, marketér, často třeba i skladník. A co si jako majitel rozhodl, to si jako obchodní ředitel promyslel do většího detailu a jako obchodník zobchodoval. A hlavně zobchodoval dobře. Takže byl spokojený majitel, obchodní ředitel i obchodník. Spokojení byli vlastně všichni – ale jenom proto, že vše bylo v jedné hlavě a ve stejných rukách.

Jak šel čas, zákazníků přibývalo, činností a rozhodnutí také a tak bylo potřeba přijmout někoho dalšího – obvykle „někoho šikovného k sobě“. A ten dostal velké množství informací… Protože vlastně bylo super, že je komu vysvětlit, co Majitel chce a konečně někdo převezme práci, na kterou už nemá čas (a často ani chuť :-)). A z prvního člověka se stal velmi blízký spolupracovník a leckdy i člen rodiny… Nechybělo mu nadšení, nelitoval času ani energie pro vybudování šéfova a možná i vlastního snu. A takových nadšenců bylo ještě pár…. A pak se to někde začalo kazit. Ten patnáctý už fakt nebyl jako ten první. Do práce chodil pro peníze, dodržoval striktně pracovní dobu, nepřinášel žádné nápady a pojem vlastní iniciativa v jeho slovníku evidentně nebyl. A Majitel si čím dál tím častěji v duchu opakoval větu: To si vážně musím udělat všechno sám, aby to bylo udělané dobře????

Co se tedy stalo? Jaký je mezi Prvním a Patnáctým zaměstnancem rozdíl?

První znal Majitelovu vizi – představu o tom, jak má firma vypadat. Měl dostatek informací o tom, co si majitel přeje. NEMUSEL BÝT JASNOVIDNÝ.
První měl k dispozici téměř neomezený Majitelův čas – mohl se ho kdykoliv na cokoliv zeptat, mohl první práce dělat s ním. NEDĚLIL SE O MAJITELŮV ČAS S DALŠÍM ZAMĚSTNANCEM A MĚL VŠECHNY POTŘEBNÉ INFORMACE.
První měl okamžitou zpětnou vazbu. Pokud něco udělal dobře, možná ho Majitel pochválil, ale stačilo, že to na Majiteli bylo vidět :-). (Tipněte si, kolik majitelů umí skutečně své lidi pochválit….Pokud jste hádali, že se to blíží limitně nule – BINGO!). A pokud První něco zkazil, z Majitelovy reakce to věděl. Zpětná vazba (vědomá i nevědomá) umožnila Prvnímu korigovat své aktivity tak, aby Majitel byl spokojen. NEMUSEL ODHADOVAT, CO JE SPRÁVNĚ A CO NE.
První měl stanovenou odpovědnost. Sice ne úplně popsanou v Popisu pracovní pozice, ale postupem času jasně vyřčenou. A hlavně byly okamžitě vidět výsledky. A bylo jasné, čí jsou. MĚL DEFINOVANOU ODPOVĚDNOST.
Od toho Patnáctého se nějak očekávalo, že si spoustu věcí domyslí – co Majitel chce, jak je nejlepší to udělat, co a komu říct a kdy neříct a tisíce dalších věcí….

Dokud je firma dostatečně malá, práce je velmi kreativní, všichni vědí všechno, informace tečou plynule a víceméně bezproblémově, všemu vládne elán. Jak se firma rozrůstá, je důležité vymyslet a budovat systém. Ten neoblíbený systém, který ale zabezpečí, že každý ví, jaká je Majitelská vize, každý zná svoji pozici v Organizační stuktuře, zná svůj popis práce, odpovědnosti i pravomoci, ví, jakým způsobem tečou informace, jaký je plán práce a desítky dalších záležitostí…., které nakonec minimalizují majitelův vztek a množství vět – To si fakt všechno musím udělat sám? :-)))